středa 30. března 2016

Něco se někde děje, jsem si jistej



Z útržků nahodilých úvah vzniká text novýho songu. Je primitivní, jako všechny texty v poslední době, v souladu s nádechem posledního roku, který se nesl ve znamení uvolněný poetiky. Texty Drums o pobíhání po městě, poflakování se, a tak podobně momentálně jsou tím pravým, nástupcem éry snahy o něco okázale hlubokého. Proto teď songy mají stěží tři akordy a zpívá se v nich vlastně dokola pořád to samý. "Máme ještě tolik let, aby se zjistilo, co se stane." Cituju sám sebe. Název článku je ale citát Bruce Springsteena. Dancing in the Dark coverovaný jakýmsi Eddiem za účasti Laury Marling je ústřední písní března. Roztahaný denní režim, šichty na Anděli do jedný do rána, pád na polštář ve dvě, občas ve tři, vstávání kolem osmý až devátý, ne, nekombinuje se to dobře. Všeho je teď víc než kdy dřív a je to znát. "I'm nothing but tired." Ráno v 9 na projekci v Kině pilotů jsem ale kupodivu čilej. Až později přijde nutkání to zalomit.

pondělí 28. prosince 2015

Seroxat Sessions


Osobní okýnko. Ne že by tu většina věcí nebyla osobní, ale tohle bude hodně. Bude to totiž o Kreuzbergu. A tím pádem o Bloc Party. Ať jsou jejich nejnovější písně sebedivnější (a že jsou fakt ujetý), ať si lidi zatracujou jejich poslední album a EP. Nikdy jim to neodpářou, to, že lepší spojení citlivý kytarový hry, osobních textů a jednoduchýho zvuku prostě není. Není jiná kapela, kterou bych dokázal mít tak upřímně rád a zároveň ji uctivě obdivovat. Tyhle věci se většinou navzájem trochu vylučujou. Ale nechci to teď pitvat, raději k věci...

čtvrtek 17. prosince 2015

Atribut verbální



Bartlebyovský pocity se dostavujou víc a s o to větší silou, že jim teď můžu dát takovýhle literární označení. Neni to zrovna povídka, která člověka povzbudí, vtipnější ale je, že učitel literatury na příště slíbí příjemnější čtení a vyklube se z toho sexteto povídek o pošlapaný ženský důstojnosti. Dlouhotrvající den předtím zahrnuje bytovej koncert Rhoba Cunnighama, kterej je docela zjevením, v old-school příbytku v Holešovicích kolidujou starý a nový časový linie a ta hudba je super. Pokračování přichází v práci, kam se v jednu v noci přichází na popcorn a nový Star Wars (a to vše grátis!). Sám v obřím sále, rozvalenej a ovívanej výkonnou klimatizací, je tma a ticho, jen větráky hučej v posledních minutách před zjevením loga Lucasfilm. Je to skoro smutný, novinářsko-cinefilní úděl, bez nikoho v kinosále s čistou hlavou a obřím nenarušeným prostorem. Ale hlava v tu chvíli vlastně vůbec neni čistá, je zaneřáděná jako chlívek a o klidu nechce ani slyšet. Ve čtyři ráno s rozpačitým pocitem z filmu dopadá na polštář, aby druhý den promlčela hodinu literární historie a pokusila se připravit na fatální syntaktickej test dne třetího, kterej musí bezpodmínečně splnit. A stane se. Atribut verbální není žádnou překážkou, hlava ho určí správně, je závislý jak na podmětu, tak na přísudku, prozradí ho hlavně ale jeho přechodníku podobná forma (přechodníky jsou totiž doplňky, ví každej přece). A pak se ukáže, že test vlastně nebyl fatální, ale dobrej pocit z dobře odvedený češtinářský práce je stejně fajn. Je to vlastně nejlepší pocit za poslední dobu, lepší než poslech folkaře ve žlutě osvětlenym bytě, lepší než nová epizoda milované sci-fi ságy.

sobota 21. listopadu 2015

Култура



SK napadne, že by v pátek večer mohli s YL navštívit některou z akcí pořádaných v rámci Dne poezie. Jo, dobrej nápad, dí YL. Kam pudem? Z kvarteta Holan, německá, ruská a syrská (srsly!) poezie nakonec vítězí Rusko, protože "Holan bude moc složitej." (ve světle pozdějších událostí směšné). Ale ukáže se, že YL čekal, že ty básně budou přeložený a ne v originále. SK mu to asi měl říct. A neni to ani v hospodě, ale v Ruském středisku vědy a kultury. Přidává se i MZ, která jediná má šanci trochu rozumět, o čem se bude recitovat. Martýrium hledání střediska v dešti a chladu končí u staré budovy, etalonu totality. Pán na recepci se ptá rusky, kam chceme, neumíme moc odpovědět, chceme znát směr k básním, ukáže, v hlavě se musí ptát, proč jako máme namířeno na poezii, z níž nemůžeme rozumět ni slova. A má pravdu. Kromě výrazů jako "Stalin" a "zprasiť" nemá SK ani YL ponětí, oč jde. MZ dokáže vydestilovat pár významů, ale z nich taky není nikdo moudrý. Všichni tři chtějí utéct, to ovšem nastupuje na scénu mladík s elektrickou kytarou. Věří, že by mohl být třeba dobrý. Mladík to rozjíždí. A ne. Zběsilé dvojité arpeggio, změť tónů, dysonance jako o posvícení, neschopnost rozpoznat, zda udělal chybu, nebo šlo o kombinaci arytmických dysonantních souzvuků. Do toho boy zpívá nerozkódovatelnou melodickou linku plnou výkyvů a bizarních výstřelků na hranici šílenství, je to Matthew Bellamy na cracku. Dojem je rozpačitý, YL se odfrkává, SK se dáví, jejich potlačované smíchy se navzájem stupňují, až strhnou i MZ, rukama si zakrývají ústa. Absurdnost situace je nezměrná. Záhy už SK slovem "izvinitě" vyzývá postaršího pána vedle, aby jim uvolnil místo, a proradně utíkají. V nedaleké kavárně nepříjemný kulturní zážitek vytěsňují skládáním vulgarismů z písmenkových puzzlí.

středa 18. listopadu 2015

Ďábel ve vlaku




Samej ďábel, texty Laury Marling jsou jich plný a i já jsem konečně scorenul na tomhle poli, protože mám My Own Devila. Yes. A skoro se schyluje k dalšímu songu, kterej by se měl jmenoval Devil on A Train. Chlápek ve vlaku z Budějic do Prahy totiž byl chodící klišé představou Ďábla v lidský podobě. Jeho rady plný přesvědčení o neomezený moci nad světem kolem a žádný servítky, žádná lítost, jen brát, kontrolovat, bejt silnej, až mě to děsí. Tíha mocný osobnosti. Jak pravil jeden mudrc, "mistr manipulátor". Všechno jde, když se chce. Zásadní fakt, kterej ale vrhá do lidský náruče obří hroudu zodpovědnosti. Kdybych si moch stokrát vybrat, nebyl bych silnej a průbojnej člověk. Máloco je tak děsivý, ošklivý, nemilý. Ruby Sparks vždycky fandí outsiderovi. Hrozne hezká vlastnost. Nesmyslná, totální znouzectnost, ale přesně chápu, proč někdo postavě takovou vlastnost přiřkne. Ale možná vlastně kecám a nakonec bych si tu nezlomnou osobnost i vybral...

pondělí 19. října 2015

Ó, Dejvide

byl jsi tak opravdový
nezpovídám se jim
zpovídám se tobě





Deníčkově. Potomci lidí svejm potomkům, který přestanou mít děti. Alfonso, v tvojí dystopii bych žil radši než v leckterý utopii. Námořníkova píseň se chýlí ke konci a začíná se z toho stávat pěkná haluz, Ken Kesey ale ztvrzuje to, že píše pro mě, nepřikrášleně, s letmýma výletama do poetična, ale nikdy ne moc, a s narůstajícím, možná maličko paranoidním odporem k civilizaci. Zbejvá pár stránek. Netěšim se na konec, ale těšim se, až budu o týhle a o jeho druhý knížce psát bakalářku. Jen nevim, co kromě keců jako "áá, to je boží" tam vůbec bude. Asi nic.

Den stojí na detailech. V italskym bufáči na Floře berou eura, konečně zúročuju pětieurovku, co mi už měsíc bezprizorně hnije v peněžence a vydělávám na tom kilo. Velmi vítané kilo. Gól ale přichází při návratu do práce. Když se přiblížím ke vchodu, novej sekuriťák odendává jeden pruh nylonový zábrany a pouští mě dovnitř. Kření se a komentuje to jen slovem "Zkratka." Ušetřil mi asi metr chůze, vchod pro diváky je totiž hned vedle, ale to je na tom to boží. Ta "zbytečnost". Když to člověk píše a do toho mu zní nejtesknější skladba z Potomků lidí, jeví se to skoro jako zlomová epizoda, malý smítko vřelosti utopený v hromadě každodenního oportunistickýho bahna. Ne, je to prostě jen jedna milá věc, o který už zejtra nebudu vědět. Ale teď je skvělá. Tak zbytečná a tak milá.

čtvrtek 24. září 2015

Mohl jsem být tvá sestra

¨

Tak přesně takhle
To teď je
Každej hadříky
Dětský kupuje

Preciznost mizí, když si v krámě člověk kupuje deset deka čehosi, nikdy to neni deset deka. Zamrzí bankomat mimo provoz, to byly tajmy v Anglii, kde banky žily v míru a nechtěly za výběr z nedomovského stroje žádné obnosy navíc. Cestou pěšky k Jiřáku k dalšímu bankomatu udeří počasí, zářijová Praha, která nemá moc pochopení, hlavně v noci. Tesco umře. A já umřu s ním.

Nejlepší směna v kině, co proběhla právě včera, by se dala shrnout asi slovem "jídlo". Po návštěvě kajetánského Honzova studia a kafe na pražský westside jsem si stihnul ještě do práce připravit solidní večeři do krabičky, ovšem to jsem nevěděl, že se u nás bude konat raut Friday's a že zbydou marinovaný žebírka a sushi. Práce odsejpala a poslední dva sály jsem rušil, takže jsem moch domu dřív. Lepší věc než žebírka a zrušený sály prostě v práci člověk nezažije.